KDE JE PRAVDA? A CHCEME JI VŮBEC NALÉZT?

Dramaturg David Košťák v úpravě textu umně zachoval autorovu vzácnou schopnost vystavět téměř padesáti minutovou konverzaci okolo naprosté banality. A přitom ani na vteřinu neztratí divákovu pozornost. Robert se za každou cenu snaží dozvědět pravdu a je tedy neustálým spouštěčem cyklu. Konverzace se ale pokaždé stočí nechtěným směrem, jako by každá otáčka dostávala odlišný spin a výsledek tak doletí jinam, než čekáte.

Příběh je pozoruhodný i tím, že zahrnuje velké množství poměrně důležitých postav, které se ale na jeviště nikdy fyzicky nedostanou - například Donaldova žena, jejich sousedka, jejich sousedé, již zmiňovaný Marcus, Sářin milenec.

Text dává velký prostor režii, ale hlavně samotným hercům. Režisérka Alžběta Burianová pro svoji inscenaci zvolila výraznou scénografii a téměř až statické herectví.

Scénograf Petr Vítek vytvořil pro herce absurdní hrací prostor. V levé zadní části scény stojí šedý domek, možná jen chatka, vpravo pak geometricky stylizovaný kopec. A veškerý zbylý prostor je lineárně rozdělen množstvím umělých pivoněk, které stojí v dlouhých řadách, jako na pouťové střelnici. Mezi nimi jsou skryty tři podivné objekty, něco mezi velkou bombou a malou ponorkou, a tři staré bakelitové telefony s kruhovými číselníky. Co se zpočátku zdá být obrazem ráje postupně uvadá, čpí, květiny padají a ničí se. Dalším příspěvkem scénografa jsou absurdní kostýmy. Divák je v replikách postav mnohokrát upozorněn, že děj se odehrává ve velkém a suchém horku, nicméně všichni jsou navlečeni jako do mrazu. Robert má tlustý zimní kabát, Donald kostkovaný oblek s černým rolákem a Sára kostýmek s pláštěm.

Sára Beáty Kaňokové je naivní děvče, které je ale ve své hlouposti neobyčejně roztomilé. Roztomilost rezonuje v její intonaci, mimice i ve výrazném líčení, nalepených řasách a bizarním účesu ve stylu poněkud rozvrkočené Gibson Girl. Snaží se být Robertovi dobrou ženou. Hezky se k němu chová, často k němu promlouvá chlácholivým hlasem, jakým konejší matka dítě. Jako jediná se také mimo obhajoby vlastní pravdy snaží usmiřovat Roberta s Donaldem a vše zamést pod koberec. Kaňoková má tendenci se choulit a tvářit se co možná nejnenápadněji pokaždé, když mezi muži dojde na prudší výměnu názorů. Když ale její Sára osamí s Donaldem, náhle se promění, její hlas naroste a stává se z ní horlivá křesťanka a feministka. Tomáš Havlínek má v jistém smyslu práci lehčí o to, že Donald hned na začátku nahlas řekne, jak si připadá: unavený, zneuznaný, bez vůle a jakékoli touhy. Není to bohatýrský floutek, je to muž, kterého nebaví život, protože vyhořel. A veškerou svou zbytnou energii dá, bůhvíproč, do bláznivé snahy přesvědčit Roberta, že Marcus byl ten večer u něj. Díky Havlínkově práci je Donald nejrozporuplnější a nejdivnější postavou celé hry. Několikrát se mu podaří diváky přesvědčit, že Donald je blázen a šílenec, zrovna tak, jako že je při smyslech a zcela seriózní. Ve způsobech jakými mluví a mimicky reaguje na Roberta a na Sáru, vůbec není jasné, o co mu jde. A možností je skutečně celá řada: snaží se zničit Sáru? Nebo přes Sáru Roberta? Snaží se Sáru získat? Nebo jen planě žvaní, aby nemusel být sám se sebou? Havlínek dokáže zahrát to všechno zvlášť i dohromady a významně tím přispívá k absurdnímu vyznění celku. Také jeho účes stojí za zmínku: své delší světlé vlasy má vyčesané kolem hlavy tak, že vypadá, jako když malé dítě nakreslí sluníčko.

Václav Švarc hraje Roberta, postavu, která je hrou nejvíce proměňována. Z bezstarostného mladíka, který na sebe nevědomky a v podstatě nešťastnou náhodou uplete bič, se postupně změní v člověka zdeptaného nemožností nahlédnout pravdu a vlastním strachem z ní. Švarc herecky velmi pečlivě a přesně sleduje všechny tyto proměny. Zpočátku je jeho tělo plné síly a života, přirozeně bezstarostný úsměv mu pohrává na tváři, překypuje nakažlivě dobrou náladou. Když dojde na spor o pravdu, svoji umíněnost provází větším a větším křikem a prudkými gesty. Postupně se ale ve svém kabátě, který je příliš velký a navíc podivně neforemný, pohybuje stále nejistěji a váhavěji, sil mu kvapem ubývá. Jeho postava je doslova trhána na kusy pokaždé, když domněle nabytou jistotu pravdy naruší nové pochybnosti a pohyb Švarcova těla tomu odpovídá. Působivé jsou i jeho emoční proměny. Není to jen ukřičený žárlivý manžel, v okamžicích falešné jistoty dokáže tělo i tvář zcela uvolnit a přesvědčit diváky o svém znovunabytém bodrém optimismu. A třeba ve chvíli, kdy vzpomíná na traumatický zážitek z dětství, je pozoruhodně přímý a dojemný, stojí sám, mluví potichu hlubokým hlasem a divadlu se tají dech.