ESTA NOITE, MORPHEU!
english below ↓
Portugalský soubor Sui Generis Associação Cultural vnesl do ponurého prostoru Divadla X10 ještě ponuřejší představení inscenace s názvem Esta Noite, Morfeu! (Dnes večer, Morfee!).
Přicházíme do tmavého tajemně zakouřeného prostoru. Na scéně se nachází podivuhodný objekt. Jde o dvě krychle tvořené dřevěnými rámy, přesně v konstruktivistickém stylu. Jedna leží šikmo na druhé a uvnitř se nachází záhadná žena s kapucí přes hlavu. Chodí v malém prostoru a občas rozhoupe rámy visící na vrcholech horní krychle. Okolo objektu mlčky chodí muž v bílošedém plášti.
Hra začíná dekonstrukcí objektu na jednotlivé dřevěné rámy a jejich volným rozestavěním po prostoru. Dva kontra reflektory po celou dobu rýsují na zadní stěnu působivé stíny připomínající kubistické obrazy. Rozjíždí se dialog mezi mužem a ženou, Emm a Franzem. Oba jsou oblečeni jako výtvarní umělci, on má plášť, jejž nosívali malíři, a ona zase košili ušpiněnou od zelené barvy. Záhy se vyjasňuje, že Franz trpí nějakou formou šílenství, stihomamem a divnými představami. Kdo přesně je Emm, není zřejmé. Až na konci při odchodu o sobě řekne, že je Morfeem, řeckým bohem snů.
Sugestivní náladu šílenství generuje zejména představitel Franze. Výbuchy vzteku, úzkost, strach, zatmění mysli, všechno mu věříte díky přesnému pohybu těla a jeho dikci. Představitelka Emm se chvíli pohybuje jako malá rozpustilá holka, chvíli jako zralá žena; díky několika střihům mezi snahou o pochopení a odmítáním Franzova šílenství skutečně do poslední chvíle nevíte, kým je.
Bylo nemožné sledovat dlouhé monologické pasáže v portugalštině, hereckou akci a anglické titulky, ale i to ve finále pomohlo k dotvoření nepříjemného, tíživého a nervózního pocitu, který z představení čišel. Myslím, že kdybych uměl portugalsky, nikdy bych si představení tak neužil, neboť nečitelnost jazykového kódu se unikátně mísila právě s nečitelností lidského šílenství.
Portuguese troupe Sui Generis Associação Cultural graced the grim space of Divadlo X10 theater with an even grimmer introduction of a staging called Esta Noite, Morfeu! (Tonight, Morpheus!)
We enter a dark, enigmatically hazy space. There is a peculiar object on the scene. It is two cubes made of wooden frames, exactly in the constructivist style. One is laid crosswise on top of the other and within is a mysterious woman with a hood over her head. She walks around a small space and occasionally causes the frames hanging from the vertices of the upper cube to swing. A man dressed in grayish white cloak circles the object.
The play begins with the deconstruction of the object into individual frames and placing them about the stage. All the while two key lights draw impressive shadows, resembling cubist paintings, on the far wall. A dialogue starts between a man and a woman, Emm and Franz. Both are dressed like visual artists, he wears a painter's coat and she wears a shirt stained with green color. It soon becomes clear that Franz suffers from some kind of insanity, paranoia and strange notions. Who exactly is Emm isn't clear. Only at the end as she leaves she reveals herself to be Morpheus, the greek god of dreams.
Suggestive mood of madness is generated mainly by the portrayer of Franz. Fits of rage, anxiety, fear, eclipse of the mind, all are believable thanks to precise movements of his body and his diction. Sometimes Emm's portrayer moves like a young, mischievous girl, other times like a mature woman and thanks to some cuts between desire for understanding and rejection of Franz's madness, it is impossible to know who she is until the very end.
It was impossible to follow long monologues in portuguese, the acting and the english subtitles, but in the end that helped form the uncomfortable, oppressive, nervous feeling which the play oozed. I don't think I could enjoy the performance as much if I spoke portuguese, as the illegibility of a language code uniquely mixed specifically with the illegibility of human madness.
Martin Tilšar.
PŘEKLAD: František Nový