SOMBREIRO
english below ↓
Brazilská inscenace Sombreiro přinesla do DISKu scénicky velmi minimalistickou, přesto úchvatnou performanci. Tanečnice v ní zkoumá světlo a stín a jaké možnosti jí jsou tímto spojením nabízeny.
Na začátku svítí pouze malé kulaté světlo spuštěné od stropu divadla. Do tohoto velmi studeného světla vchází performerka, začíná se s ním seznamovat a rozehrávat inspirativní a vizuálně hypnotizující duet, jehož výsledkem jsou nejrůznější stínové kreace. Chvílemi se obrazce podobají dětské stínohře, ale v zápětí se strhne smršť abstraktních tvarů, postupně nabírajících na intenzitě a divokosti. Tato show poutá diváky přímo magickou silou nutící se plně soustředit a ti, co sedí v první řadě, mohou chvílemi pociťovat až nesnesitelné mrazení v momentech, když se děsivý stín vytvořený chladným světlem pomalu plouží k jejich nohám.
Po určité době se scéna přeměňuje, když mizí studené světlo a rozsvěcí se jednotlivě další světla, tentokrát už v teplých žlutých tónech, a i projev performerky se mění ve více vřelý až rituální ve stylu afrických kmenů. Tomu dopomáhá i zvukový podkres, který občas zazní z reproduktorů. Jinak je celou dobu ticho, které proniká pouze dech tanečnice. Tato kombinace navíc ještě víc umožňuje nechat vyniknout práci se stíny a dopomáhá k větší surovosti a autentičnosti zážitku, až máte chvílemi i skoro potřebu zadržet dech, aby vám nic neuteklo. Jak se inscenace postupem dostává dál, začíná se měnit i tempo střídání jednotlivých zapnutých světel a už nejde o hru, ale spíše zoufalé pokusy být pod blaženým světlem, které mi mou hru zprostředkovává. A když nakonec zhasne to poslední, dočkáme se zoufalého a těžkého výkřiku, který v sobě nese i určitou bojovnost.
I přes to, že se autorský tým odkazuje na to, že inscenace vychází ze série experimentů a jsou to tedy oddělené části, působí výsledek celistvým dojmem. A divák občas může nabýt pocitu, že se ocitl u ohně domorodého afrického kmene. U posvátného rituálu, kterému absolutně nerozumí, ale má pocit, že je tak či tak jeho neoddělitelnou součástí.
Brazilian production Sombreiro brought a scenically minimalistic yet breathtaking performance to DISK. The dancer explores light, shadow and what options combining the two offers.In the beginning, only a small light hanging from the theater's ceiling is lit. The performer enters this very cold light, begins to familiarize herself with it and starts an inspirational and visually mesmerising duet resulting in numerous shadow creations. At times the images resemble a child's shadow play, but suddenly a whirlwind of abstract shapes, gradually growing in intensity and wildness emerges. This show captivates the audience by an outright magical power which compels them to give it their full attention and those sitting in the front row may at times experience an almost unbearable chill in moments, when the ghastly shadow created by the cold light slowly creeps toward their feet.
After some time the scene transforms when the cold light disappears and is replaced by an assortment of other lights, now in warmer, yellow tones. Even the performer's demeanor becomes warmer, almost resembling african tribal ritualism. This is helped by accompanying music coming from the speakers every so often. Otherwise there is complete silence, broken only by the dancer's breath. This combination also allows the work with shadows to stand out more and supports the rawness and authenticity of the experience, making you want to hold your breath so you don't miss anything. As the performance progresses, the pace of lights switching starts to change, turning from a game into desperate attempts to stay in the blissful light which facilitates the game. And when the last light goes out, we are met with a wail, desperate, heavy and somewhat defiant.
Even though the team of authors refer to the staging being a result of a series of experiments therefore being multiple separate parts, the result feels very unified. Sometimes the viewer may feel as though they found themselves at an african tribe's campfire, witness to a sacred ritual which they can't begin to comprehend yet feel to be an integral part of.
Jakub Liška
PŘEKLAD: František Nový